Československá vláda si za jeden z programových cílů v druhé polovině dvacátého století stanovila „snižování vysoké a nežádoucí natality romských žen“. Tuto politiku lze zpětně vnímat jako eugenickou (jako snahu o genetické zušlechtění populace). Ke sterilizacím docházelo na základě ustanovení § 27 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu. Dle něj bylo možné zákrok provést toliko se souhlasem nebo na vlastní žádost osoby, u níž má být sterilizace provedena. ČSR oproti jiným státům tak nepřijala zákon o nucené sterilizaci. V praxi však zdravotnická zařízení základě zákona č. 20/1966 Sb. a souvisejících předpisů protiprávní sterilizaci vykonávala.
Zdravotní výkon zabraňující plodnosti prováděla zařízení bez souhlasu pacientů, a to v několika níže uvedených podobách. Tím docházelo k porušování práva na ochranu osobnosti, tělesné integrity a soukromí. V roce 2005 vydal Veřejný ochránce práv zprávu, která se problematickou sterilizací zabývá. V roce 2006 vyzval Výbor pro odstranění všech forem diskriminace žen (CEDAW) Českou republiku, aby zpracovala opatření k odškodnění obětí nedobrovolné nebo nátlakové sterilizace a zajistila odškodnění jejím obětem.
V roce 2009 se vláda za dřívější pochybení státu obětem omluvila. Přijetí odpovědnosti dále stát podpořil přijetím zákona č. 297/2021 Sb., o poskytnutí jednorázové částky osobám sterilizovaným v rozporu s právem a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů („zákon o odškodnění“). Částka, kterou má být minulá křivda u každé osoby odškodněna, je stanovena plošně na 300.000,- Kč.
CÍLOVÁ SKUPINA ZÁKONA O ODŠKODNĚNÍ
Oprávněnou osobou, které náleží na základě zákona o odškodnění jednorázová částka, je taková fyzická osoba, která se podrobila v období od 1. července 1966 do 31. března 2012 ve zdravotnickém zařízení na území, které je součástí území České republiky, sterilizaci v rozporu s právem. V čem podle zákona o odškodnění spočívá tento rozpor s právem?
Zákon o odškodnění dopadá na ty osoby, které:
- … k provedení sterilizace neudělily souhlas;
- … k provedení sterilizace udělily souhlas, ale za porušení právních předpisů upravujících provedení výkonu – zejména pokud byl na osobu vyvíjen nátlak nebo tuto osobu nikdo srozumitelně, dostatečně a předem neinformoval o všech okolnostech a důsledcích zákroku[1];
- … k provedení sterilizace udělily souhlas za takových okolností, které vylučují jeho svobodu či svědčí o omylu osoby při jeho udělení;
- … za provedení sterilizace obdržely dávku dle tehdejších předpisů o sociálním zabezpečení.
NADĚJNÁ DŮVODOVÁ ZPRÁVA
Důvodová zpráva k zákonu o odškodnění vzbuzuje naději. Poslanci v ní správně konstatují, že jedinou situací, kdy je lékařský zákrok možné provést i bez souhlasu pacienta, je nutnost ochrany jiných významných zájmů než práva na ochranu tělesné integrity. A protože sterilizace sama není zákrokem, který by mohl sloužit k záchraně života či zdraví jiných osob a její neprovedení nemůže například vyústit v nákazu, nepřichází v úvahu situace, kdy by nebylo možné nejprve zajistit svobodný a informovaný souhlas pacienta.
Navrhovatelé ve zprávě výslovně uvádí, že „…[m]nohé indicie v minulosti ukázaly, že pravidla získávání svobodného a informovaného souhlasu byla porušována, což vedlo k provádění sterilizací v rozporu s právem a tudíž k zásahům do práv osob, především jejich tělesné integrity, ale i soukromí a rodinného života.“ Na jiném místě zprávy vysvětlují, že za provádění protiprávní sterilizace je odpovědný stát, který „nepřijal dostatečnou právní úpravu informovaného souhlasu s prováděním sterilizací, která by zaručovala důsledné dodržování práv pacientů, a umožnil tak jejich porušování. V některých případech pak dokonce sám stát, resp. jeho sociální pracovníci při výkonu sociální práce poškozené osoby motivovaly k podstoupení sterilizace jako eugenického opatření „v zájmu populace“. Rovněž za takové jednání je odpovědný stát. Právě stát by proto měl zajistit efektivní prostředek nápravy.“
AKUÁLNÍ PRAXE MINISTERSTVA ZDRAVOTNICTVÍ
V důvodové zprávě je zmíněn také zájem na rychlém vyřízení žádosti. Zákon o odškodnění výslovně stanoví lhůtu na vyřízení žádosti. Ta činí 60 dnů ode dne přijetí žádosti. Ze zprávy od VOP ze dne 12. října 2023 i z vlastní praxe víme, že dochází k enormním průtahům v řízeních. Ministerstvo v minulosti vlastní nečinnost samo výslovně potvrdilo a vysvětlilo nastalou situaci přetížeností v důsledku množství podaných žádostí. Níže v tomto textu jsou specifikovány nástroje, které má žadatel v případě nečinnosti správních orgánů k dispozici. Více než skutečnost, že stát nezajistil dostatek personálu, který by pověřil vyřizováním žádostí o odškodnění protiprávní sterilizace, je ale aktuálně palčivý jiný aspekt stávající činnost ministerstva.
Ministerstvo opětovně podalo kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Stížnostmi brojilo ministerstvo proti rozsudkům Městského soudu v Praze, kterými prvostupňový soud rušil rozhodnutí ministra i ministerstva ve věci uplatnění nároku na odškodnění. V jednom z rozsudků krajský soud uvádí, že ministerstvo mělo postupovat maximálně vstřícně a provést aktivní kroky ke zjištění, zda daná žadatelka poskytla informovaný souhlas bez nátlaku. Ministerstvo se proti této argumentaci vymezuje. Tvrdí, že je to žadatelka, kdo má navrhovat důkazy. Zdůrazňuje, že jde o řízení zahájené na žádost. Tvrdí, že Městský soud v Praze neodůvodněně vyžaduje rozsáhlé písemné poučení o důsledcích sterilizace.
Nejvyšší správní soud naposledy v rozsudku ze dne 19. 9. 2024, čj. 7 As 12/2024-45, odkázal na judikaturu, dle které musí být výklad a aplikaci zákona o odškodnění maximálně vstřícné vůči žadatelkám. Odkázal na svůj rozsudek ze dne 4. 7. 2024, č. j. 9 As 61/2023-61, dle kterého nebylo cílem úpravy to, aby byla formálně zajištěna možnost o jednorázový příspěvek žádat. Účelem zákona bylo, aby stát, který je odpovědný za protiprávní sterilizaci, zajistil skutečně efektivní možnost postižených osob dosáhnout nápravy vzniklého stavu minimálně v podobě obdržení stanovené náhrady.
V bodu 28 zářijového rozsudku se NSS vymezuje vůči námitce ministerstva, které se nemínilo ztotožnit s názorem krajského soudu o tom, že pokud mělo ministerstvo o tvrzeních uvedených v žádosti pochybnost, mělo žadatelku vyzvat k tomu, aby svá tvrzení doložila, popř. navrhla, jaké důkazy mají být provedeny (např. výslech lékaře či zdravotnického personálu).
Postup státu, který přijme odpovědnost za vlastní pochybení a vyjádří lítost, avšak následně dokonce aktivně vystupuje proti obětem, je namístě odsoudit.
Projekt byl realizován za finanční podpory Úřadu vlády České republiky. Výstupy projektu nereprezentují názor Úřadu vlády České republiky a Úřad vlády České republiky neodpovídá za použití informací, jež jsou obsahem těchto výstupů