Konflikty rodičů, rozchody i rozvody, jsou běžnou součástí našeho života. Můžeme jistě chtít, nebo si upřímně přát, aby tomu tak nebylo. Tím ale realitu nezměníme. Co změnit můžeme a změnit dokonce musíme, jsou dopady těchto konfliktů na děti. Musíme neustále hledat odpověď na otázku, jaký je nejlepší zájem daného konkrétního dítěte.

Odpověď na tuto otázku hledal také seminář pořádaný v  Senátu v říjnu 2016 s názvem Budoucnost rodinněprávního soudnictví aneb justice vstřícná k dětem.

Pořádala ho místopředsedkyně Senátu Mgr. Miluše Horská, veřejná ochránkyně práv Mgr. Anna Šabatová, Ph.D. a předsedkyně Spolku rodinněprávních a opatrovnických soudců JUDr. Libuše Kantůrková.

Jednotliví vystupující – reprezentující dotčená ministerstva, soudy, právníky nebo orgány sociálně právní ochrany dětí – se na základních problémech justice shodovali:

• této agendě je věnována nedostatečná pozornost;
• někteří soudci řeší až 70 nových případů měsíčně;
• řízení trvá dlouho a poškozuje tak právo dítěte na spravedlivý proces;
• agenda je často svěřována začínajícím soudcům nebo soudcům, kteří jinde selhali;
• soudní síně nejsou uzpůsobeny pro práci s dětmi – chybí třeba speciální místnosti, které by zajistily nestresující prostředí;
• chybí specializovaní soudci a senáty pro rozhodování rodinněprávních sporů;
• zatímco každý z rodičů dokáže před soudem hájit svůj osobní zájem, zájem dítěte se ztrácí;
• názor dítěte na budoucí upořádání jeho života často není vůbec brán v potaz.

Diskutující se shodli na některých cestách, které by vedly k nápravě. Jednou z nich je užší spolupráce soudů a orgánů sociálně právní ochrany dětí, aby byl lépe reflektován zájem dítěte a celé řízení se tak urychlilo. Větší nátlak by pak měl směřovat na rodiče, aby nalezli cestu k mimosoudní dohodě o úpravě péče o dítě. Motivovat lze také advokáty, aby rodiče vedli k dohodě mimo soudní síně. Větší zapojení mediace je jednou z cest, která by usměrnila vzájemné konflikty.

Druhou částí je pak otázka specializace samotných soudců a soudů. V současné situaci totiž soudci, kteří se věnují agendě rodinného práva, nemají šanci na budoucí kariérní růst, protože na krajských soudech neexistují specializované senáty na tuto problematiku. Pokud se tedy dnes soudce rozhodne, že se bude profesně věnovat rodinnému právu, tak se tím také zřekne kariérních ambicí, protože už nemá kam dál stoupat. Právě specializace je však základem toho, aby soudci tuto agendu zvládali dobře a také rychle.

Čas je přitom při rozhodování o dětech největším nepřítelem. Soudy někdy rozhodují tak dlouho, až nakonec není o čem rozhodovat. Dočasné umístění dětí u pěstounů tak, například, po letech nutně končí trvalým umístěním u pěstounů, protože si děti zvyknou a již není cesty zpátky.

Soudy musí projevovat v řízeních požadovaný stupeň péče a zajistit, aby sledování nejlepšího zájmu dítěte bylo jejich primárním cílem. Jelikož existují objektivní překážky, které soudům brání ve sledování tohoto cíle, musíme tyto překážky pojmenovat a odstranit.

Ze semináře a debat jeho účastníků tedy vyplynulo, že je třeba posílit postavení dítěte v celém soudním procesu, dát mu silnější hlas a lépe hájit jeho zájmy. Cestou k tomuto cíli je větší specializace soudců stejně jako silnější tlak na mimosoudní urovnání sporů rodičů.

Více na http://www.ochrance.cz/aktualne/tiskove-zpravy-2016/ochrana-prav-deti-v-ceskem-soudnictvi/