Minulý týden jsme si připomněli smutné výročí zřízení Protektorátu Čechy a Morava z roku 1939 nacistickým Německem. Jeho představitelé po celé období trvání Protektorátu porušovali ustanovení dosavadní československé ústavy týkající se lidských práv a kromě závažných diskriminačních předpisů směřujících proti Židům se tehdejší vláda v čele s Rudolfem Beranem v područí Německa snažila vypořádat také s osobami žijícími na okraji společnosti. Pro tyto účely vznikl v roce 1940 v Letech u Písku tábor, zpočátku definovaný jako pracovní, později sběrný. Od 2. srpna 1942 tábor dostává přívlastek cikánský a svým zaměřením na jednu etnickou skupinu lidí, tak jak tomu bylo u Židů, s cílem fyzicky je zlikvidovat, by se mohl označit jako koncentrační, byť nesplňuje kritéria tehdejší definice koncentračních táborů, které Německo evidovalo. Romové do tábora v Letech u Písku byli shromážděni, čili koncentrováni, proto, aby byli později transportováni do Osvětimi, kde je čekala smrt. Celkem bylo do Osvětimi přivezeno z letského tábora 420 vězňů, avšak téměř identický počet obětí zahynul ještě na české půdě tábora v Letech.
Velký počet obětí zemřel zejména kvůli katastrofálním podmínkám, které byly vedením tábora opomíjeny i dokonce vytvářeny. Za nezpochybnitelného viníka, jehož usvědčilo hned několik svědků také z řad dozorčího personálu v pozdějším výslechu, byl velitel tábora Josef Janovský.
Zacházení, které předstihlo Danteho popisy pekla
Velitel tábora zcela podcenil kapacitu tábora, který byl uzpůsoben pro zhruba 400 osob, a přijal celkem 1145 lidí, což z politického hlediska souviselo s vydáním výnosu o potírání tzv. cikánského zlořádu. Do tábora za doprovodu četníků přijížděly na vozech celé rodiny. Tak velký nápor se téměř okamžitě projevil na celkovém chodu tábora, který nebyl na vzniklou situaci nijak připraven. V ubikacích, což byly dřevěné baráky, se internovaní tísnili bez základního sociálního zařízení. A jak uvádí i dozorce František Kánský, pro celý lágr byly pouze dva společné záchody. Lékař František Kopecký popisuje, jak museli vězni při každé potřebě v noci budit četníka, který je ovšem za to bil, proto pak byli nuceni vykonávat potřebu uvnitř. Kromě hygienicky nedostatečného prostředí panovala mezi internovanými veliká podvýživa způsobena tím, že Janovský zadržoval příděly určené vězňům.
Za nejzávažnější lidské selhání při vedení tábora a následném hromadném umírání internovaných je však považováno ignorování stále se zhoršujícího zdravotního stavu vězňů, kvůli čemuž se v táboře rozšířila epidemie břišního a skvrnitého tyfu. K vyšetření, zda se skutečně jedná o skvrnitý tyfus, byl přizván také přední československý mikrobiolog František Patočka, který podal o své návštěvě letského tábora děsivé svědectví o dětských obětech:
„Cigánske deti, okrem dojčiat a práceschopnej mládeže, boli oddelené od rodičov v osobitných veľkých dvoch barakoch, kde na pričiach pokrytých zhnitou slamou boli zväčša ponechané svojmu osudu. Asi trikrát denne cigánska žena priniesla hrniec akéhosi jedla, ktoré rozdelovala pri okraji priče. Spomínam si, že len pohyblivé a zdravé deti priliezli k okrajom a zmocnili sa čiastky pokrmu neuveritelne pripraveného. Deti zjavne choré a slabé sa k jedlu prakticky vộbec nedostali. Pri tomto „stravovaní“ cigánskych detí, ktoré bolo skộr podobné zle vykonávanému kŕmeniu zvierat v zoologickej záhrade, som si všimol, že väčšina detí je oblečená v rozpadávajúcich sa košeliach a niektoré boli úplne nahé. Jedinou prikrývkou tohto detského stáda bola veľká celtová plachta, ktorá, samozrejme, pre všetkých nestačila, takže si ju navzájom preťahovali, a to nielen rukami, ale aj zubami. Väčšina detkalila a močila pod seba, pretože v tomto zrejme improvizovanom baraku nebolo postarané o záchody. Aby som zistil skutočný stav hygieny pod celtou, odkryl som ju v celom rozsahu. Prvé, čo som si s hrộzou uvedomil, bol rad detských mŕtvoliek, ktoré ležali medzi deťmi, a druhý, azda tým hroznejší pohľad bol na deti zrejme v agónii, niektoré ešte v horúčkach so strašlivými gangrénami zachvacujúcimi celú dolnú končatinu, ktorá bola čierna až ku stehennému zhybu, alebo celú hornú končatinu. Spomínam si dodnes jasne, že sa tu predo mnou otvoril obraz, ktorý čo do hrộzy predstihol Danteho opisy pekla. Umieranie detí a najmä ich gangrény som si nevedel vysvetliť. Až ďalšia cesta táborom mi ukázala, že aj medzi dospelým obyvateľstvom tábora prebieha horúčkové ochorenie, pre mňa do toho času nevídaného rázu, končiace sa alebo smrťou, alebo prechádzajúce v rekonvalescenciu takú ťažkú, že ani mladí pacienti neboli takmer schopní pohybu.”
Celkem zemřelo v táboře v Letech u Písku 241 dětí, 3 chlapci, 4 dívky, 48 žen a 30 mužů. Převážná část vězňů, kterým se podařilo přežít, skončila nakonec v transportech do Osvětimi, kde většinu z nich čekala smrt. A jak uvádí Petr Klinovský ve svém epilogu, ačkoliv za tyto transporty nenesou protektorátní úřady žádnou vinu, tábor v Letech u Písku byl pod faktickým vlivem protektorátních českých úřadů a úředníků a každá z obětí je tak nejen obětí nacistického šílenství, ale také protektorátní správy.
Více na http://www.romea.cz/cz/zpravodajstvi/domaci/tabor-v-letech-svedectvi-o-kterych-se-nemluvi
0 komentářů